Konec cesty

20. června 2010 v 22:04 |  závody
Když jsem si 4.10.2009 zakládal tento blog, myslel jsem ho jako poradnu pro bikery, kteří byli v podobné, nebo stejné situaci jako já. Jinými slovy, chtěl jsem dát k dobru své čerstvé zkušenosti. Doufal jsem, že to třeba někomu pomůže, a když už mi nepůjde závodění, budu mít aspoň dobrý pocit, že jsem někomu užitečný. Časem se z něj vyvinula spíš stránka na hodnocení závodů. V neposlední řadě mi také složí k příjemnému vzpomínání na časy minulé.

Abych se ale dostal k dnešnímu příběhu. Jelo se totiž mtb MČR SAC. Místo konání: Odolena Voda. Celý týden před tím jsme si všichni najížděli trať, dokud jsme jí neznali úplně nazpaměť. Trenink jsem si upravil na dva týdny dopředu tak, aby se soustředil pouze na tento závod. Dokonce jsem týden před tím zrušil závody, jenom abych se 100% připravil. Nemusím proto snad zdůrazňovat, jak strašně jsem byl nervózní...

Takže když jsem stál na startu, měl jsem tep 130, nohy se mi klepaly a pořád jsem si stoupal do klik a zase zpět na zem. Prostě nervíky pracovaly. Takže když po startu celá smečka vyrazila nepochopitelným tempem vzhůru po kostkách do kopce, měl jsem chuť slézt a nechat toho. Ale neudělal jsem to. Do lesních pasáží jsem vjížděl někde kolem 20. místa. Ale jel se strašnej fofr. Pořád jsem měl v hlavě, že se musim držet špice. Snad se mi to i vedlo. Na silnici pod lesem jsem vjížděl kousek za balíkem a natáhl jsem na sebe tři bikery pro stíhací jízdu. Pří průjezdu kolem startu vnímám bandičku výrostků na střeše nějaké garáže. Mají v ruce papíry s mým jménem a ženou mě vpřed. Tímto vám ještě jednou děkuju funclube! Nicméně do nájezdu do lesa jsem balík nedojel. Škoda. Kopeček ale vyjíždím rychle a trhnu se trochu pronásledovatelům. Trať byla trošku upravená. Těsně před nájezdem na schody byla pravoúhlá levá. Na schody se proto najelo o sekci výš, než jsem to měl zažito. Drrrrrrrr. A první je za mnou. Bez brzd dojíždím k další. Fdrrrrr. Přední kolo už letělo kus vzduchem. Ale moc nezpomaluji a dojíždím ke třetí. Fuudrrr. Tam jsem snad půlku přeskočil. Už valim moc rychle. Brzdy. Úsměv...

"No dopr***e!" slyším z míst "tribuny"...

Dál už si pomatuju jenom jak sbírám kolo zaklíněné v zábradlí. Trochu se opráším a jedu dál. V kopci je čas kontrolovat poškození. Kolo vypadá ok. Mám ale celou ruku sedřenou, bolí mě noha a posunul se mi hrudní pás. Zkouším ho vytáhnout, ale moc mi to nejde. Už jsem navrchu. Cyklokrosově sesedám, vyklusávám kopeček na louku a snažím se nasednout. Z odrazové nohy cítím náznaky křečí. To je blbý. Ale je to z nepití. Musí to ještě chvíli počkat. Projíždím travnatá esíčka na louce, nájezd na silnici a už mi do krku proudí muj suprsilnej ionťáček. Záchrana! Teda aspoň proti křečím.

Následující kolo jedu ve špatné náladě: všechno bolí, ujela mi skupinka a já se musím prát o trať s výrazně pomalejšími závodníky. Jsou tu hlavně ty co vyrazili a kolo se udrželi s hlavním balíkem, ale po prvním kole odpadli. A největší krize mě dostihle po nájezdu dole na silnici. Zjistil jsem, že jsem přišel o lahev se svym ionťáčekem. Tfuj. Při průjezdu kolem startu křiknu na skvěle povzbuzující funclub, aby mi podal pití. Les projíždím v pohodě, na schody najíždím možná až přehnaně pomalu. Drrr r rrr r. Tak ta první sekce byla fakt nepovedená. Drrrrr. Druhá s přehledem. Třetí pro jistotu objíždím a čtvrtou jedu na jistotu. Tím si vysloužím potlesk. To mi docela dodává elán a výjezd jedu subjektivně hezky. Už se rovnám. Snad to i pujde.
No a je čas nasadit tempo. Dvě kola za mnou, tak jedem. Pod lesem si dám kofein. Je strašně hnusnej, ale prostě pomáhá. No a jedem. Les, schody, výjezd, louka, cílem. Ptám se táty, který mi podává lahev, kolik kol. "Dvě!!" Dobrý. To dám. Jedu jak dráha. Tempo skvělé. Řvu na lidi přede mnou, aby mi uhnuli. Spoustu už jich také předjíždím o kolo. V táhlém stoupání potkávám Tomáše od nás. Trošku ho povzbudím a jedu dál. Na silnici si dám zase ionťáček. Hlavně že kolo drží. Defekt bych si teď teda rozhodně nepřál.

Poslední kolo projíždím lehce, rychle, předjíždím spoustu lidí. Stoupák okolo kostela jedu z 80% ze sedla. Škoda, že zrovna nikdo nefotí. Výběh jdu ale výrazně pomaleji. Přes louku nejedu zle. Motivuje mě dotahující se biker v dresu Factoru. Tak ten mě nedá, říkám si při nájezdu do cílové rovinky. Jdu ze sedla, spurtuju na odemčené vidli a mám pocit, že čas od času ztrácím kontakt se zemí.

A cíl! Konečně. Projedu si dozadu a dle svého zvyku si najdu klidnější plácek a plácnu sebou do trávy. Chytám se ale bolestí za pravé stehno. Je to fakt blbý. To už ale ke mě míří funclub. Vstávám a všem jim děkuju. Snad se jim to aspoň líbílo. Společná fotka se snad docela povedla.
Čekání na výsledky je ale hodně dlouhé. Co se dá zachraňují spíkři, kteří jsou absolutní špica. Jak správně poznamenal někdo z teamu: "Nic o tom neví a je jim to jedno". Asi po dvou hodinách posedávání konečně přichází Honza s tím, že máme asi dva mistry republiky a mě padá kámen ze srdce. Být druhý by byl jistě skvělý úspěch, ale...

"A mistrem republiky v kategorii juniorů se stává Martin Adam, který jezdí za Bike service Klecany". To bych mohl slyšet každý den a neoposlouchalo by se mi to. Lezu si na stupně k Zbyňku Holubovskému. Předjel jsem ho po prvním stoupání, ale po tom pádu se na mě nebezpečně dotahoval. Když je mi předáván mistrovský dres, musím přemáhat jakousi třesavku. Chvíli mi trvá, než ho oblíknu. Ale pocit je to skvělej. A dlouho tam stojíme, ruku s pohárem zdviženou k nebi. Nejmíň tři fotografové nás fotí.

A chvíli po mě si pro dres jde i Martina. Taky má obrovskou radost. A všichni z teamu nám gratulují a máme se doopravdy dobře.

Potom ještě pozujeme v dresech s kolama snad pro tisíc fotek. No a už jenom přípitek a jedeme domu.
Mistři republiky z BSK
A tím vlastně končí cesta newbikera. Z ničeho jsem se dopracoval na leadera jednoho amatérského teamu a Mistra republiky neprofesionálních lig. Blog bude samozřejmě pokračovat v záznamech závodů atd. První hlavní zápletka mého příběhu ale končí dnešním dnem.
 

Formule 1 Okolo Hradce

6. června 2010 v 22:46 |  závody
Obutí na sucho, nahuštěné naplno, krátké rukávy, cukající napnuté svaly, připravené vyrazit, krátké rukávy a tmavé brýle. Přesně tohle byste uviděli, pokud byste se koukli 6.6. po startovním poli krátké tratě CMT Okolo Hradce. Také byste uviděli vpravo ve třetí řadě borce v růžovém dresu, který je nervózní, klepou se mu ruce, a už na startu má tep 130.
Ten borec jsem já. Nervózní jsem, ani nevím proč. Mám formu, jezdí mi to. Možná se bojím tepla, rozjetí mi včera úplně nesedlo. Nad tím ale nemám čas přemýšlet, je tu start. Jede se za oranžovým mercedesem, který nás provádí městem ven. Je to o nervy: kolem 50 lidí (čelní skupinka) se řítí ulicemi města, rychlost málokdy spadne pod 30, nalepený na sobě i v klopených zatáčkách. Nemám to rád, ale držím se na úplný špici. Nemůžu si dovolit to čelo ztratit. Ale je to nekonečný!
Najednou auto stojí a celé se to vřítí na lesní cestu. Prohrabuju se až na 5. místo celkově. Lidi za to hrozně berou a já se nechci ztratit. Trošku se rovnám tepově, ale není to žádná sláva: svítí mi tam něco kolem 185. Neva, jedu dál. Čím dýl to vydržím, tím líp. A jede to. Kolem bufetu se prořítíme jako splašený vlak. Také náhodní kolemjdoucí nestačí valit oči, co že se jim to tam žene po úzkých lesňačkách rychlostmi kolem 45 v hodině. Hroznej fofr. Každou chvíli mě kamínek odletující z kola bikera přede mnou trefí do hrudníku nebo ruky. Žádnej med.
A pak z lesa ven, jenom pole. Horko k padnutí. Pořád se držím čela. Vjíždíme do vsi, je tam rozbitá asfaltka. Točíme prudce doleva a mám šanci se kouknout po celém poli za náma. Je to trochu natažený, ale spousta lidí se drží. Tu ale kolem mě profrčí obrovský člověk v modrém dresu s nápisem Dobříš. Čelo automaticky reaguje a jede se ještě rychleji než předtím. Vjezd do lesa je mírně do kopce. Úplně naplno, hodinky hlásí 195 tepů. Aspoň splním doporučení trenéra:"Závoď naplno!!!" Tohle tedy je naplno. Na rovince se to trochu rovná. Jedu v háku a to v těhle rychlostech pomáhá. Na psychiku je to ale vražda. Všechny překážky vidim pouhé setiny sekundy předtim než k nim dorazím. Kdyby biker přede mnou vjel do škarpy, budu ho věrně následovat. Polknu, zatnu zuby a jede dál. Tohle tempo moc juniorů nemůže moc dlouho vydržet. Chci se napít, ale nemám čas si sáhnout pro flašku. Jenom abych já se s nima ještě kousek svezl.
A už to nevypadá. Mám za sebou 40 minut a nohy už jenom točí. Navíc jsem na vrcholu kopce a nějak to prostě už nejde. Ostatní mají ale taky asi krizi. Za mnou nikdo, tak mi nezbývá než se držet čela. Jsou tu dva lidi z HSK, jeden s dresem od Rava, a pán z Dobříše. Střídáme když první nemůže, moc pravidelně ne. Jdu také na chvíli do čela. Nemusím, možná bych ani neměl, ale chce se mi splatit kamarádům dluh. Nevydržím ani minutu. Strašný tempo.
A já zase v háku. Projíždíme klopenku na konci sjezdíku. Jsme hodně naklonění. Risknu to, kouknu na budík, 52,5!! Radši budu dávat bacha na cestu. Letíme tak rychle, že když první projede louži, tak nejvíc to pocáká až třetího. Nějak se zpomaluje a ti dva z HSK za to berou a ujíždějí nám o asi 200 metrů. Naštěstí se za chvíli najíždí na silnici.
"Tak jedem, střídat po minutě!!" Řvu na souputníky.
"Ještě si počkej" přichází mi v odpověď. Pochopím až když uvidím zatáčku vlevo do singletracku. Vysoká tráva, okolo řeky. Tady nemám šanci. První dvojice mi ujíždí a za ní i všichni zbylí. Jsem sám, jenom někde daleko za mnou se někdo rýsuje. Najednou Yčko křižovatka, mlíko na obou cestách. Jsem zoufalej, nechci zabloudit teď!! Ale nevím!
"Tak ku**a kudy?!"
"Pravá a nahoru" Ozve se hlas jakoby z hůry. Naštěstí lidi na hrázi řeky sledují průběh a ví kam teď. Ani nestíhám poděkovat. Jedu dál. Už musím být u cíle. Cestička je lemovaná lidmi. A už vidim stadion. Už cíl. Ještě přidávám, ale nemám šanci nikoho sjet. Takže hlavně se nenechat předjet. A cíl. Vítězné gesto při průjezdu bránou. Jsem si téměř jistý zlatou v juniorech, bylo to ďábelský tempo.
Než dojdu za Danielou, tak se hrozně oklepu. Z nohou mám pocit, že by to klidně jely znovu. Jenom se celej klepu, zřejmě v sobě nemám ani miligram cukru. Takže do auta a na sachariďák. Při cestě zpátky k cíli koukám na výsledky. Nojo, 1. v kat, 6. celkově. Velká radost. 30 km za 59:25. Rychlostní průměr psaný 30,4. Hezký.
Karolína dojíždí ani ne 30 minut po mě. Má něco se zápěstím. Později to pujde do sádry. Honza přijíždí později než bych ho čekal, je mu zle a bere si hned ibalgin. Petr doráží vzápětí. Čekání na vyhlášení je dlouhé, je vedro. Na stupně se dostavíme jenom dva, hrozná škoda... Ale je tam odtud stejně krásný pohled!
Ještě bych si dovolil tento závod pochválit. Nejen že byla trať skvěle značená (až na malé pochybení viz výše), ale dobrovolnice ukazující cestu dělaly velmi pohledné dívky. To se to pak závodí...

Epos o Králi

3. června 2010 v 21:24 |  závody
Král Šumavy. Závod s tímhle jménem musí být něco extra. Cítíme to oba, já i můj kamarád Tomáš (nečlen teamu, spolužák, fotbalista), když se hecujeme ke startu. On mi to nejspíš jen tak nadhodil, nečekal že se toho chytnu. Vždyť je začátek února a bavíme se o začátku června. Prostě je to daleko. Jaké ale bylo jeho překvapení, když jsem byl druhý den už přihlášen. Nezbylo mu, než jet taky.
Příběh pokračuje v pátek 28. května. Den D-1. Den odjezdu. A já stojím před školou před autem s otevřenou kapotou a zoufale hledím do nádržky na chladící kapalinu. Žádná tam není. A já mám být za 90 minut doma a připraven k odjezdu. Mezitím si musím vyzvednout kolo, odvolit a zabalit. Co se dá dělat no. Nasedám a vyrážím směr nejbližší čerpací stanice s cílem koupit destilku. Červěná kontrolka výstražně svítí. Ručička teploměru vody leze nahoru velmi rychle. VELMI rychle! K pumpě ale dojíždím včas. Nechám motor trochu vychadnout a napojím ho štědrou porcí destilované vody. Já prostě zítra odstartuji i kdyby nevím co.
První kapitolu, nazvanou cesta, eposu o Králi tedy máme za sebou. Jsem v kempu s překrásným okolím. Stmívá se pomalu a my jdem na prezentaci. Něco mi říká, že tohle bude velký. Už na příjezdové cestě do Klatov, kde je start, je alespoň polovina aut obtěžkána alespoň jedním, většinou spíše dvěma a více koly. Hezký. Prezentace je v pohodě, dostáváme štědrý předstartovní balíček. Spokojenost už teď. K večeři se podává doma vyrobený, výborný těstovinový salát (tímto chci poděkovat cateringu, Honzově ženě Daniele. Bylo o nás postaráno skutečně skvěle!) a něco sladkého. Do spacáku lezeme někdy kolem jedenácté plni očekávání. Já a Kamil takhle dlouhý závod jedeme prvně.
Probouzím se asi v šest. Kamil už je vzhůru. Honza právě vstává. Ač nemusím, jdu ho podpořit na start. Jede dlouhou trasu (105km) a startuje v půl osmé. Na startu je 700 lidí. Start takového pelotonu chvilku trvá. Nedokážu si představit, jak se na místní malé náměstí vmáčkne 1700 lidí, kteří budou startovat společně s námi v deset na obou kratších trasách.
Světe div se, nevešlo se to sem. Stojíme někde těsně před vjezdem na náměstí. Čekáme na startovní výstřel. Tomáše jsem viděl, je asi o šest řad lidí přede mnou. No co, stejně jede jenom 45.
A start. A nic se neděje. K startovní čáře jdem dlouhých sedm minut. A pak konečně nasedáme. Vyrážím opatrně. Tep držím pod anaerobním prahem. Ale stejně hromadně předjíždím spousty lidí. Než vyjedem z Klatov se mě Kamil drží. Pak se na to asi vykašle, nechce se zřejmě zbytečně štvát. Já ale jedu. Nebaví mě se jenom vést. Zprava, zleva, odevšaď to zkoušim.
"Čau!" ozývá se odněkud známý hlas. Tomáš mě dojel. Jedeme spolu k prvnímu lesnímu kopci. Je to na blátě a někdo vpředu zřejmě slezl. Celý vláček proto poslušně šlape pěšo. Nevadí. Aspoň si zadek odpočine. Ohlížím se po Tomášovi. Nikde není. Sakra. Teď bych si pokecal. Ale už asi pojedu sám.
Jde to pořád dál stejným tempem. Ve sjezdech jsem opatrný. Výjezdy se většinou chodí. Až k brodům to je v podstatě nuda. Respektive: trať je krásná, výhledy do krajiny jsou skvělé. Honí se mraky a vrhají nádherné stíny do okolí. Ale je to nuda. Sjezdy jezdim opatrně. Na mokrých kořenech a kamenech to klouže a mě o nic nejde. Najde se ale pár borců, kteří kolem mě prosviští se smrtí v očích. Neví co udělá kolo, neví co udělají ostatní, ale stejně se řítí dolu naplno. Nechápu. Docela se i čas od času bojim. Navíc jich většinu předjedu v nejbližším výjezdu, takže kolem mě prosviští třeba třikrát ve třech po sobě jdoucích sjezdech. Nic moc.
Sranda začíná až tak po projetí prvního brodu. Neodhadnu hloubku a vřítím se do něj asi třicítkou. Voda stříká okolo, já už začínám cítit zvedající se dno, ale zakopnu a jdu do vody. Vodník mi nabízí rum. Nevšímám si ho a jdu dál. Teprv po pár krocích mi to dojde: VODNÍK?! No fakt. V řece stojí vodník. Až po minutě mi dojde že je to jenom převlečený chlap. Jsem celý mokrý a je mi zima. Ale už mám za sebou pěknej kus a tak se rozhodnu zahřát. A jedu. Sjíždím spoustu lidí. Už pořád. Nahoru rychle, dolu opatrně, nahoru ještě rychlejc, dolu už trochu míň opatrně…
A ticho. Co se děje? Jsem mrtvej? Nejsem, řetěz pořád pravidelně cvaká. Ale jsem sám. Poprvé po asi třech hodinách! Pěknej pocit. Rozhlížím se okolo. Je tu krásně. Za zatáčkou ale vidím záda bikera přede mnou. Jdem do něj!
Obec Lomec, závodu konec? Možná, ještě pět kilometrů do cíle. Bolí mě záda, ruce, všechno. Jsem unaven. Ale jedu. Předjíždím další spousty lidí. Jede se po asfaltu, takže v pohodě. Pak cedule: cíl 1km. Jdu ze sedla a jedu plnej kotel. Přes podmáčenou louku, jejíž povrch funguje asi jako žvýkačka jedu třicet a hravě sjíždím další balík. Jsem mrtev. Ale sbírám poslední zbytky sil a předjíždím je. Těsně před cílem.
A je tu konec. Slézám z kola a vedu ho davem někam. Někam pryč. Lehám si nakonec na nějaký svah, kde mě také nalézá Daniela. Něco mi říká. Asi se mě ptá na pocity. S neurčitostí odpovídám, že mě vše bolí. Bere mi kolo. Usměju se a padnu na záda. Potřebují se vyležet.
Za chvíli přijíždí Honza. Následuje spousta hodin relaxu, bazén, mytí kol. Výsledky tvrdí že jsem 198. Asi pěkný. Výsledek mi dochází až později. Čas 4:05 není špatnej. Na to jsem ale moc unavenej.
Za večer sním snad dvě kila všeho možnýho. Jsem spokojen. Spí se mi krásně.
 


Jsme na Facebooku!!

3. června 2010 v 21:23
Už přes týden funguje náš facebookový profil! Kdo chce pravidelné informace, přidejte se k naším fanouškům!

Odkaz na stránku.

Jak jsem bloudil v Klánovickém lese, aneb TřiProZdraví část 2.

23. května 2010 v 23:03 |  závody
"Víš kde tam je start, nemusíme brát autoatlas nebo tak?" Ptá se mě táta než vyjedem směr Klánovice. "V pohodě, pojeď už!" Skutečně mám pocit, že jsme v klidu. Na druhou stranu zabloudit cestou na start orientačního závodu by byla skvělá ironie!
Naštěstí v pořádku dorážíme na start. Máme spoustu času, takže táta usedá do auta k novinám a já se jdu odprezentovat. Bolí mě nohy, ještě pořád. MTBO se totiž podle názoru mého trenéra dá jet z plného tréninku. Takže jsem v zápřahu už od středy. Pravda je, že chodit už můžu docela v klidu a na kole mě nohy většinou bolí méně než v chůzi... Ale potáhnou tak, jak budu potřebovat?
"Startovní čísla 1 až 20 se dostaví na start!" Aha, to zahrnuje i mě, mám šestnáctku. Dostáváme papírovou kartičku na zaznamenávání kontrol a posléze i mapu. Překvapuje mě trochu, jak daleko jsou kontroly od sebe a rychle vymýšlím, kudy pojedu. A další překvápko: mapa se mi nevejde do mapníku. Podle vzoru borce vedle jí překládám na půl. No, nezačíná to nejlépe...
A už jedem. Beru za to hned z kraje, objíždím všech 19 lidí a dávám se na hlavní doprava, ke kontrole číslo 10. Ale co to? Nikdo nejede za mnou?! Ještě jednou pro jistotu prohlížím mapu, ale vše je ok. Zatím jedu dobře.
První kontrolu nacházím bez větších potíží a vydávám se se směr druhá. Na kraji zástavby doleva a před první pravou by měla být cestička do lesa. Kontrola má popis kanalizačni trubka. Kde nic tu nic. Projíždím to snad třikrát. Nakonec, respektive po 7 minutách nacházím trubku schovanou v korytě potoka asi 200m východněji, než bych ji čekal. Už jsem ztratil, takže valím dál.
Jedu, dlouhá rovinka, až skončí zástavba tak je to odbočka proti 4. doleva. Unavené nohy makají, jede mi to krásně. Odbočku nacházím, dále i pěšinku. A to je všechno. Kontrola má popis jáma a asi se fakt někam propadla. Nic nevidím. Projedu to jednou. Podruhé. Potřetí už pořád slejzám z kola a spíš běžím. A nic. Už jsem tu přes deset minut a fakt nevim. Kašlu na to, jedu dál.
Další kontrola je na druhý doprava. U odbočky vidim bikera, který odtamtud jede, je po kolena od bahna. Skvělý. Pouštím se tam taky. Po asi 300 metrech checkpoint nacházim. Paráda, jede se dál.
A sice číslo 7, posed. Podle mapy se dostávám do míst, kde by měl být. Sundavám brýle a koukám do korun stromů, jestli tam něco nebude. Nic. Kořeny kloužou a je blbý jet a nekoukat na cestu. U konce pěšiny sedí děda:"Posed hledáš, že jo?" už nás tu asi pár projelo. Cítím se jak na bojovce. "ten je asi 400 metrům tam" Poděkuju a jedu. Další bahno. Nic moc. Posed nakonec nacházím, děda nelhal.
Další úkol je podjet trať. Přebíhat se, z pochopitelných důvodů, nesmí. Ale nikde žádný podjezd. A já si strašně zajíždím. Láká mě to trať přeběhnout, ale pravidla jsou pravidla. Dojíždím nakonec až zpátky k silničnímu mostu. Zajížďka jak sviňa. Projíždím Klánovicema a napojuji se na asfaltku směr kontrola číslo 4, aneb "roh opl. objektu". Z hecu přemýšlím, co by mohlo být "opl.", ale nic vtipného mě nenapadá. Hlavě to holt dnes moc nejde. Zato nohy jedou ukázkově, překvapují mě po tak náročným treninkovým týdnu. Ale jedou. Objekt nalézám, jeho roh také, i kontrolu. Odpíchnu a jedu dál.
Dál směr kontrola číslo 2 "vývrat". Jedu už ve společnosti jiných cyklistů. Moc rychle to tu nejde: bahno, kořeny, mokro. To už mi nevadí. Vývrat nalézám na první pokus. A do konce limitu zbývá jen 12 minut. Ajaj, abych to stihnul, mám v plánu objet ještě dvě kontroly. Další je na řadě jednička a krmítko. Upřímně doufám, že mají namysli krmelec pro vysokou a ne krmítko pro ptáky. To by se tu asi nehledalo moc dobře.
Je to skutečně krmelec a nacházím ho v pohodě, doprovázen dalšími soupeři s vyššími startovními čísly, tzn startovali v některé z dalších vln. Do konce limitu už jen 7 minut a poslední kontrola je po cestě k cíli. Ale jedu naplno. V dětském hřišti s kontrolou číslo 3 sotva zastavím a plnou parou do cíle. Nohy jedou jak stroj a 3 minuty před koncem limitu dorážím. Pocit dobrý, jsem trochu špinavej.
Do vyhlášení zbývá ještě dlouho, takže se jdu vyjet. Za půl hodinky se vracím, v klidu si stoupnu do fronty na mytí kol. Pak sprcha. Ještě naleštit bike, dneska odvedl dobrou práci. Martina jela zřejmě také pěkně, pověsila se na nějakýho cizího bikera a objeli spolu 11 kontrol oproti mým 8. Začínám být trochu skeptický. Všichni se chlubí alespoň dvojmístným počtem projetých kontrol. Osm. Jediné číslo na které myslím. Výsledky nikde nebudou, až na vyhlášení. Začínám být netrpělivý. Naštěstí je biketrialová exhibice neobyčejně záživná a tak čas utekl rychle.
"A na druhé místě v kategorii juniorů se umístil: Martin Adam. Ten jezdí za Klecanský team." To se mi líbí. Ceny, medaile, fotky, spokojenost. Ještě Martina si po organizačních problémech jde pro ocenění. Bez dresu...
Takže spokojenost. Konečně zase na medaili! Honza prý taky dopad dobře. Tak třeba se nám štěstí vrací...
Martin "Pirát" Adam

Blátivý víkend aneb jak lze skombinovat KPŽ a CMT

23. května 2010 v 16:48 |  závody
"Jak jsi dopad na závodech?" ptá se mě v úterý Vojta, můj trenér z alltraining.cz. Píšu mu pravdu, ale moc s ní spokojený nejsem. "Tak to je pěkné, gratuluju a makej stále dál... " jeho odpověď mě překvapí. Jak to o tom víkendu vlastně bylo?
Začalo to v sobotu ráno, když pro mě přijel Honza s manželkou a dcerkou. Jel jsem s nima na svůj první závod Kola pro život. Na nervozitu jsem ale nárok neměl. Prvni velky maraton totiž jela i Karolína, Honzova dcera, a tak větsinu pozornosti, ale i nervozity vyžrala ona. A není divu, na startu bylo přes 1000 lidí a už nejmíň tři dny pršelo. Já byl v klidu, bláto mi zas tolik nevadí a docela jsem si i těšil.
Po příjezdu na start jsme vyzvedli Karolíně kolo (pujčila si testovací Specialized) a šli se odprezentovat. Nikdy jsem neviděl víc cyklistů pohromadě a nebyl jsem z toho úplně klidný. Ale snažil jsem se zachovat kamennou tvář kvůli Karkulce. Ta byla evidentně docela vyděšená a navíc jí nějak úplně nesedlo cizí kolo.
Start byl jinde než cíl a my na něj nejspíš dorazili moc pozdě. Zbylo na mě už jenom místo těsně nad schodem, ze kterého jsem musel ihned po rozjetí seskočit, abych projel startovací branou. Naštěstí jsem tuto fázi přežil bez úhony.
Tím ale začala spanilá jízda. Připadal jsem si jako v americkém filmu: během jízdy městem jsem předjel snad 500 lidí. Docela pěknej pocit. Po nájezdu do terénu jsem ale trošku uvízl v pelotonu, ale pořád se mi vedlo se prokousávat vzhůru. V prvním kopci jsem sjel spoustu lidí. Před nájezdem do terénního sjezdíku byla fronta, ale pak už jsem zase jenom předjížděl. Nejpatrnější to bylo ve výjezdech, kde jsem měl pocit, že jedu okolo zaparkované řady aut. No, skoro.
Mapu jsem znal nazpaměť, stejně tak profil trati, takže po nájezdu k řece jsem věděl, že mě už nic nečeká a pořádně jsem tahal. Závod vedl po nekonečné louce okolo Jizery. Jelo se po ní dál a dál.... a dááál. Sakra, ta louka snad nikde nekončí! Rozhlížím se čas od času, ale jedu sám. Na cestě jsou ale vidět stopy plášťů, které trochu kalí mé nadšení. A už mě to docela začíná nudit. A studit...? Sakra, dyť já jedu v bažině! Projíždím pár velmi hlubokých louží a snažim se nějak srovnat, když přichází jedna ještě hlubší. Kola sklouznou a BUM. Po pás ve vodě. Rychle vstávám, ale je mi zima a dělá se mi zle z toho bahna. Chci už být na silnici a valit směr cíl. To se mi za chvilku podaří. Sympatická slečna v nájezdu na silnici volá: "Do cíle už jenom 5 kilometrů!" Dobrá zpráva, jedu naplno. Ale asi po 1200 metrech zase sjíždím do luk. Jenom se modlím, aby tam nebyla už žádná bažina, těch už mám plný zuby. Ale je to dobrý, cíl se rychle blíží.
A jsem tam! U mého jména ale svítí číslovka 4. Achjo, blbý 4. místo. Karolína ale dojíždí na místě druhém, takže domu se jede ve vítězné náladě.
Tady by ve většině případů mohl článek skončit, tenhle ale bude vyjímkou. Víkend má totiž dva dny a tak se dají jet dva závody. Celou zimu jsem na to trénoval a byl jsem hodně zvědav na výsledek. Vydržím i nedělní Okolo Pardubic?
První projížďka v místě závodu vypadá dobře. Nohy mě nebolí a docela táhnou. Ale je zima. Martina se rozhodla jet svůj první závod za nás jenom v krátkých rukávech a kraťasech. Všichni na ní koukáme a je nám zima i za ní. Tak jí alespoň vnutím návleky na kolena. Stejně jí ale musela být kosa. Na startu je tak tříkrát méně lidí než včera. Jsme asi v polovině pole.
Start je hlídán zaváděcím autem, stejně se ale jede rychle a člověk musí dávat pozor na úzké esíčko těsně za startovní rovinkou. Mě se povedlo hezky. Předjel jsem v něm asi 5 lidí. A jedu dál. Peloton je ale sveden na polní cestu, kde se dá jet jenom dvě stopy. Předjíždět skoro nejde, jenom za cenu projetí poměrně hlubokou louží atp. Mě to moc nevadí, takže spoustu lidí předjíždím. Bere to ale spoustu sil, a těch já dneska už nemám na rozdávání. Už okolo 10. kilometru se nohy stačí protestovat, ale jedu dál. Asfaltový úsek s protivětrem moc nepomáhá. Snažím se držet rychlejších a předjet před dalším vjezdem do terénu co nejvíc lidí.
Terén, silnice, terén, silnice. Takhle se to párkrát vystřídá, než mě úplně vyřízenýho trať navede do lesů okolo startu. Už se ani nesnažím lidi předjíždět, síly mi nestačí. Po občerstvovačce se ale kousnu a ještě jich pár předjedu. To je ale všechno, konec. Naštěstí se do cíle jede z kopce, jinak bych se tam snad nedošoural. Čas 1:02, nebo tak něco. Jsem mokrej, je mi zima.
Vystojím frontu u wapky, když se objeví Martina. Do cíle dojela s Honzou a Petrem, který se o ní celou cestu starali, takže je velká naděje na výsledek.
A taky že jo! Já jsem sice až 5. v juniorech, ale Martina vyhrála ženy na krátké!!! Hezký úspěch. S touhle holkou jsme se holt s Honzou nepletli, paráda! Snažím se potlačit hořké pocity, když vyhlašují juniory, ale nějak to nejde. Náladu mi zvedá, když na stupně stoupá Martina. Je to přece jen hezký pocit vidět náš dres na nejvyšším stupni.

XC bílý kámen

9. května 2010 v 22:30 |  závody
Na málo závodů se vyloženě těšim, kvůli tomu, co je to za konkrétní závod (na většinu se těšim prostě proto, že si jedu zazávodit). Neděle 9.5.2010 ale o sobě může s klidem tvrdit, že se právě v ní jel jeden z těchto výjimečných podníků: XC Bílý Kámen. Měl totiž jedno velmi důležité prvenství: byl to první XC závod, který jsem jel jako "dospělý biker" po odtrénované zimě. A skutečně jsem se měl proč těšit.

Příjezd tomu však úplně neodpovídal: zima, déšť, podobnost s Jesenickým surovcem 2009 byla až znepokojivá. Kemp velmi podobný, kosa téměř stejná. Jenom ten déšť byl mnohem mírnější. Naštěstí.

No a co se dělá, když se přijede do místa konání XC? Jde se projet trať, přeci! Takže jedem. Doprovází mě pouze Honza a oba brzo pochopíme, že sice jako trénink rychlosti a síly to bude užitečné, na medaile tady šance ani jeden nemáme. Budeme rádi, když se budeme moci kouknout soupeřům po závodě zpříma do očí. To bych ale předbíhal.

Trať: Les, kořeny, levá, single track... železný sloupek, malý skalní schůdek, ostrá pravá, terénní výjezd... dlouhý terénní výjezd. Teda, asi 350 metrů dlouhý. Ale kořeny, sype se to pod kolem, žádná sranda. Vyjíždím v pohodě. Pak rovinka, klídek, les, borůvčí. (!!!) Takhle nějak vypadá značka, kterou míjím zleva. "Pche, takovej už jsem viděl.." Ale chyba: moje hlava se najednou ocitá nad desetimetrovym srázem, ze kterýho bych se pomalu bál seběhnout. Šup, šup, kořen, drc, smyk, a jsem dole... No, bude to teda prča. Trať se i dále nesla ve velmi podobném duchu. Faktem, že si jí ještě pořád do detailu pomatuji se tedy zde nebudu chlubit (možno na požádání detailně popsat v diskuzi pod článkem) a raději postoupím k líčení závodu.


Viděli jste někdy smečku vlků připravenou vyrazit za jelenem? Ne? Já popravdě také ne, ale nejspíš se to od pohledu na startovní pole v osadě Bílý Kámen, v onu výše zmíněnou neděli, moc neliší. Všude našponované svaly, srdce buší, všichni připraveni vyrazit na sprint za kořistí. Náhle téměř neslyšitelné "start" a jedem. Rychlost. Hrozná rychlost. Po prvním kole se mi už všichni ztratí z dohledu a já jedu někde uprostřed pole prvního závodu sám. Uprostřed sice zní dobře, nicméně vím, že všichni junioři jsou přede mnou. Nevadí, jedu na čas. Každý sjezd si užívám, v každém výjezdu jedu naplno a snažím se nezdechnout. A jde mi to docela. To si myslím, dokud mě zezadu nesjede další borec, spolupracující ve dvojici s jedním veteránem. Berou mě ve výjezdu a hned mi ujíždí. Škoda. Do cíle už jsem nějak dojel, abych pravdu řek pořádně nevím, leje ze mě jak z vola. Pohled na všechny soupeře, jak všichni již pijí kafe u stánku mě lehce irituje... Honza dojíždí asi 10 minut za mnou, již tradičně...

Ale tak byla to sranda. Čekáme na vyhlášení, zatleskáme vítězům. Pak si ještě objedem kolečko a vyfotíme se navzájem v nejhezčích sjezdech. Tím den končí, hurá domu!

CMT Okolo Liberce 2010

9. května 2010 v 21:27 |  závody
K napsání tohoto článku jsem se přemáhal celý týden. Píšu sem totiž, abych se i po pár letech mohl kouknout, jak mi to kdysi slušelo. Jak uvidíte, z takového pohledu tento příspěvek nemá smysl.

Řeknu to jinak. Nemám v úmyslu sem psát nějaké naštvané články nebo něco podobného. Držme se faktů. Fakt číslo jedna: Byl jsem nasazen do závodu Českého poháru XCP, takže mi bylo jasné, že to nebude sranda. 4. místo je hezké, ale trochu nevděčné.

Fakt číslo dvě: Dvě minuty po startu jsem se po kolizi položil na asfalt, což odneslo oděrkami jak moje kolo, tak moje pozadí. S tím se holt závod jede špatně.

Fakt číslo tři: Z celého teamu jsem jako jediný dojel já a Petr. Martina Ernestová (nová posila teamu) prorazila na 10. kilometru plášť a udělala ze zadního kola osmičku. Honza rozbil vidlici. A víc nás tam (naštěstí) nebylo.

V autě po cestě domu bylo docela ticho, atmosféra jak v omylem zamčeném mrazáku. Ale co, ze dna vede pouze cesta vzhůru!

Spanilá jízda Újezdem, aneb TřiProZdraví část 1.

18. dubna 2010 v 20:32 |  závody
"Je to daný...vybereš to tam... jedeš tam vyhrát, to já tam umřu..." slova teamového kapitána Honzy. Zněla mi v uších, když jsem 17.04.2010 načínal už druhou hodinu sezení na záchodě v kuse. Byla mi zima a cítil jsem se fakt mizerně. Střevní potíže! Den před Újezdskym duatlonem! Prostě pech. No jo, kdo nemá štěstí ve hře...

"...Mnozí z vás duatlon ještě nikdy neběželi, tak vám, z vlastní zkušenosti, radím: 'Nenapalte ten začátek, čeká vás toho ještě spousta!'" Při zmínce o lidech, kteří ještě nikdy neběželi duatlon se jenom uchechtnu. Zdá se, že mluví ke mě. Že něco jako duatlon existuje, co to je, že se ho zúčastnim, a že ho vyhraju, jsem se od Honzy dozvěděl někdy koncem února. Při zmínce o napálení hned ze začátku se usměju znova: kam se na mě hrabou nějaký triatlonisti, já z toho udělám one-man show. Nebo aspoň to mám v plánu. Jenom ty střeva mi trochu uvázala oprátku: bolí mě břicho. Poslední speakrova slova. Stepuju na startu ve snaze nevychladit nohy (jedu dle hesla "Komu je zima jede rychle, protože se musí zahřát." U mně to totiž funguje). Šlápnu dívce za sebou na nohu. Rychlá omluva. Poslední rozhlídnutí po startovním poli. Vypadá to blbě, vypadají rychle. Ruku na hodinky. Dva. Jedna. PRÁSK.

A jedem. Po dvou krocích se mi rozběhnou nohy. Za sebou slyšim jenom úsměšné mručení. "To nedá... to nevydrží..." Na konci startovní rovinky už nic neslyším, nikdo za mnou totiž už neni. První kolo v podstatě letim lesem, ale nohy jsou nějaký ne ve svý kůži, neni to to, na co jsem zvyklej. Nicméně to jede. První kolo za asi 3:30. To je dobrý, spokojenost.

V náběhu do druhýho kola sklízím hezký ovace. Děkuju divákům, neuvěřitelná kulisa, fakt skvělý. A zatáčka do lesa. Trochu podklouzlo, ale dobrý. Nohy už běží. V obrátce se ohlížím a na 150m za mnou nikdo. Jenom tak v dálce slyším funění, které mě upozorňuje, že tu nejsem úplně sám. Triatlonisti zřejmě nespí. U druhého kola nevnímám čas, jenom rozdávám úsměvy při průběhu cílem. Diváci bomba!

Třetí kolo prozrazuje, že mě doopravdy někdo stíhá. Z optické kontroly ale zjišťuji, že nebezpečí neni bezprostřední. Ale nohy bolej, bok píchá. Střeva holt utahují oprátku, nejsem 100% fit. Ale já chci ten běh vyhrát!!! Bolí to, ale jdu dál. "Máš to bez konkurence" slibuje fanynka v lese. Nemám, ale poslouchá se to krásně...A je můj! Úžasnej pocit!!

Ale co to? "A František Bulava vybíhá první z depa, jak si s tím junior Martin Adam, s číslem 16, poradí?" Spíkr má pravdu, vidim chlapa na biku, jak si to metelí startovní rovinkou! Jak to stihl tak rychle přezout nechápu, asi prostě ví o co jde... A na kole mu to taky docela jede. Metelí si to přede mnou, a to jedu docela krev. Tepy od začátku neklesly pod 175. Ale pár spurtíků na výjezdech ze zatáček a mám ho.
"BUDEME STŘÍDAT"
"JO"
"TAK JÁ JEDU"
"JO, JÁ JSEM UNAVENEJ. ŘEKNI, AŽ NEBUDETE MOCT"
"TYKEJ MI"
A je to daný, mám s kým jet. Střídáme. Tempo okolo 34km/h. Hezký, docela to jede. Tepy ale vysoko. Když jedu vpředu 185, když v háku, tak padaj jenom k 165. To neni moc dobrý. Střeva zase utahujou oprátku. Jedeme, někdy jsou na cestě díry, ale jde to. Cílem projíždíme sami, já v čele. One-man show zatim vychází.

"Nazdar Franto!" Co to je?! Ajaj, někdo nás dojel. A jede mu to. Musí, jinak by nás nedojel... Ale nestřídá. Jdu tam já, pak Franta... pak nic, jemu se nechce, tak zase já. A beru za to: 39km/h a držim tempo. Minutku. "Někdo jinej" a mávám, aby střídali. Dopředu jde ale zase Bulava, a tak jenom počastuji nověpřidavšisího se borce pohledem rozzuřeného vlka a řadím se na chvost. Ale nebyl to dobrý nápad. Konečně jde do čela a bere za to pekelně, skoro mám pocit že neuvisim. Ale sedlo si to. A jedem. Fakt fofr. Já do čela. Díry. Lidi. 42 v hodině. Svištíme lesem jak raketa kolem borce na silničnim kole. Když se o 3 minuty později jako třetí z balíku otočim, vidím ho jak za námi visí, ne zcela bez námahy. Aby ne, 38 v hodině. "Někdo střídat!" křiknu si po dalšim protočení. Do čela jde Bulava. Pak nováček. Nechávám se dotáhnout na silnici, kde mám v plánu nastoupit a ujet. Levá zatáčka. Silnice. BUM, jedu. 46 v hodině. Úplně na krev. Tepy 192. Ale visí za mnou. Navíc střeva utáhly oprátku naplno a mám křeče v obou lýtkách. Naštěstí dostávám napít, ale řvu jak podsvinče, když ho na nože berou. Fakt to bolí. A ujíždí mi, naštěstí je jenom 300 metrů do depa a už jenom 1km běhu.... a pak cíl!

Než se ale přezuju, jsou oba na konci rovinky. Myslím si, že by bylo pěkný je dohnat, moje lýtka a bok jsou však jiného názoru. A tak po půlce kolečka vypouštim. Teď hlavně doběhnout. Za mnou nikdo. Tak klídek. Náběh do cíle. "A s číslem 16 je tu junior MARTIN ADAM!" Ovace. Říkám si o povzbuzení. A to přichází. Skousnu a dávám závěrečnej sprintik pro diváky. Krásná atmosféra. Padám na kolena. Bolí to.

No ale 3. Pěkný místo. Oba veteráni přede mnou jsou skutečná esa. Jsem spokojenej. Z depa ještě zafandim Honzovi, který teprve vbíhá do posledního kola. Malé interview se spíkrem. Děkuji Bulavovi, který vyhrál veterány.

Teď už jenom uklidit kolo. Relax. Opalovačka. Nuda. Vyhlášení. To mám rád. Pěknej potlesk. Úsměv. Foto. Zamávat divákům. A domu. Pěkná neděle.

Summary: dojel jsem 1. v kategorii, 3. celkově v závodě, jehož se neúčastnili muži hlavní věkové kategorie a akademici. Honza dojel 6. v kategorii. Karolína 2. v kategorii starších žákyň.

První závod sezony: Přes dva kopce

10. dubna 2010 v 21:14 |  závody
Tak, léto je tu, i když počasí tomu úplně neodpovídalo ani na prvním závodě sezony. Jednim slovem zima. Byla nam při odjezdu z domova, byla nám při prezentaci, byla nám při převlékání, byla nám na startu.

Potom už moc ne, jelo se hezky z ostra. Měl jsem místo někde uprostřed pole, ale rychle jsem se prokousával dopředu. Po startu se závod chvíli motal kolem vesnice, pak mě trať protáhla lesy v okolí (vzdáleném i blízkém) obce Jedomělice (podrobná mapka a všechny propozice v linku pod článkem). Nebylo to zlý, většinou lesní single-track, občas proložený nějakým tím sjezdem. Věděl jsem, co mě tak asi čeká, Honza, jak je jeho dobrým zvykem, mi jí podrobně popisoval při trénincích snad už od Vánoc. Měl jsem se těšit na les, na větve ve výpletu, na zajímavé sjezdy, z nichž jeden prý nej je moc velký risk, na bahnitý "brod" kousek po startu, který dokáže znepříjemnit velkou část závodu, obvzlášť v chladném počasí, a na uklidňující asfalt. Z toho většina se vyplnila, až na "nejetelný sjezd. Jmenuje se velmi trefně: Úchyl. Je to ne příliš dlouhý zářez v lesní půdě, vystlaný kameny, ne příliš prudký. Sjel jsem ho, bez většího zaváhání. Typická situace, kdy člověk vypne hlavu a dělá věci, ke kterým by se jindy neodhodlal. Takových bylo v dnešním závodě víc: po prvních 45 minutách mi sporttester pořád nutil tep okolo 180 a mě se nechtělo zpomalovat; maximální rychlost na tachometru po dojetí byla přes 57km/h...


No, prostě na doraz jetej závod. Nutno říci, že po dojetí jsem toho měl plný zuby. Tak zase za rok, uvidíme se na stupních. Letos to bylo "jenom" druhé místo v kat = spokojenost.

Nutno na závěr ještě vypíchnout, že bez důkladné zimní přípravy, pod vedením Vojtěcha Berana z alltraining.cz, by můj čas byl o mnoho horší.

Kam dál